V těchto dnech se lze dočíst, že při kterémkoliv načerpání benzinu podporujeme mezinárodní terorismus, že naši přátelští arabští zásobitelé, vzdor svatosvatému ujišťování, stále poskytují část vydřidušského zisku teroristům, aby nám mohli ještě účinněji ubližovat.

Druhou nemravnou komoditou se staly diamanty - ovšem v daleko menší míře: však nechodíme pravidelně ke klenotníkům zásobovat se drahokamy. Jenže právě ty živí teroristy, při životě udržovaly a dosud udržují kruté občanské války, převážně, ne-li výlučně v Africe. V trýzněných státech jako Sierra Leone, Libérie, Pobřeží slonoviny, Kongo či Angola se staly tzv. resource curse - tamější kletbou .

Na světě je údajně všeho všudy devadesát druhů drahokamů. Zatímco Kolumbie drží primát v bohatství smaragdů a Thajsko rubínů (a oblast kolem Třebenic oplývá českými granáty, jak nás informuje autor E. Desautels ve věrohodné publikaci The Gem Kingdom, Random House - The Ridge Press), zdaleka nejvíc diamantů se nachází právě na černém kontinentu.

Ačkoliv to je byznys značně výnosný, rovněž trpí snadnou zranitelností - tzv. reputational risk. A tohoto rizika se mu teď dostává z nepravděpodobné adresy, totiž z Hollywoodu. Začátkem příštího roku 2007 společnost Warner Brothers totiž uvede do distribuce svůj nový film „Krvavý diamant" (The Blood Diamond), s dějištěm v hrůzami postižené západoafrickém státu Sierra Leone v roce 1999, superstar Leonard Di Caprio v hlavní roli pašeráka. V červnu 2006 na celosvětovém sjezdu v Tel Avivu prezident World Federation of Diamond Bourses jménem Shmuel Schnitzer vyjádřil oprávněnou obavu, že veřejnost bude film interpetovat jako zdrcující obžalobu tohoto průmyslového odvětví.
- - -
Diamant je nejtvrdší substancí na této planetě. Přitom se velmi obtížně získává. Pouze jedno procento materiálu zvaného kimberlite obsahuje diamanty a z nich jen pro další jedno procento se vyplatí pustit se do úsilí je dobývat. Nic jiného nemá větší hodnotu tak malé váhy - materiálu snadno uschovatelného, přenositelného, pašovatelného. Hodnota jednoho gramu diamantů se rovná 400 librám čili téměř dvěma metrákům zlata. Račte pak porovnat, s kterým z těchto dvou nákladů by se líp prchalo před nebezpečím.

Sir Harry Oppenheimer vyjádřil názor, že důvodem, proč někdo kupuje diamanty je vanity - marnivost, ješitnost, kdežto důvodem k nákupu zlata je stupidity. A že on dává přednost ješitnosti před pitomostí. Oppenheimer, supermagnát v tradici Cecila Rhodese, věděl, o čem mluví. Kraloval jak nad zlatem, tak nad diamanty, ve společnost De Beers Consolidated Mines, adresou v Johannesburgu, jednoho z nejtajnůstkářtějších a nejúspěšnějších kartelů na světě.

Kde se po těchto třpytivých vzácnostech pídit? Financial Times (zvláštní příloha 17.7.2006) tvrdí, že podíl Afriky se v porovnání s dřívějším stavem sice snížil, ale pořád je ten největší - 65 procent globální produkce. Kde to tedy hledat, plahočit se někde v nehostinném terénu, pozná dobytek, na čem se pase? V Jižní Africe vytrvalci se nepřestávají prohrabávat stopadesátikilometrovým terénem podél řeky Vaalu. Nezanedbávat vyschlá řečiště, máme jich mnoho, nabádají optimisté.

A proč příroda právě tam obdařila bonanzou, přilákavší jak prospektory, tak kdysi i britské impérium? Inu, tam se stalo, že před šedesáti miliony let sopečnou činností se z útrob zeměkoule průduchy, hrdly - tak zvanými pipes - k povrchu prodíral namodralý, voskově vypadající materiál, zvaný kimberlite. Skládá se z řady substancí včetně diamantů, uhlíků, jejichž vzácná krása a tvrdost vznikla za obrovitého tlaku. Sopečné jícny z hlubokých útrob zeměkoule vyvrhují na povrch žhavé magma a s ním i ony veletvrdé krystalické uhlíky. Ty se pak dostaly do řek a tekoucí vody se některých těchto bohatství zmocnily a odnášely i do značných vzdáleností.

V roce 1869 v místě Bultfontein došlo k objevu diamantů ve zdivu farmářské budovy. Horlivci vbrzku rozebrali zeď, celé stavení, hlouběji a hlouběji, až vznikla velká díra v zemi. Největší, člověčí činností způsobená díra na této planetě - příhodně zvaná The Big Hole - se zrodila spolu s městem Kimberley. Do děr, průduchů, vertikálních tunelů lezli po provazech kutači. Třicetitisícové mraveniště, bez bezpečnosti práce, bezpečnosti života, s bitkami o práva pokoušet se na tomto či onom metru o štěstí. Šťastlivci si poté zapalovali doutníky bankovkami, jejich ženy se koupaly v šampaňském, kdežto hned vedle nich u totální hlušiny prospektoři umírali hladem. Tak tedy vznikla ona velká díra.

Člověk člověku tam věru velkým lačným vlkem. Na vrchol pyramidy se dostal bývalý londýnský barman Barnet Barnato, původním jménem Barnett Issacs. Jako dvacetiletý přivandroval a za pět roků byl z něho multimilionář. Toho dovedl přetrumfnout už jen legendární Cecil Rhodes, gigant z největších. Vykoupil ho šekem na sumu 5,338.650 liber (mnoha miliard v dnešních hodnotách), a tak dostal celou díru pod svou kontrolu.

Diamantové horečky přicházely a odcházely tempem písečné bouře. Velký nález ve štěrku bývalého toku řeky Christiana. Fabulozní, leč málo trvalé nálezy v jiných vyschlých řečištích. Farmář Jacobus Voorenyk kopal díru pro kůl v plotě u města Lichtenburg a našel diamant. Do roka se v končině narojilo přes sto tisíc hrabivců. Kopali s vervou tak usilovnou, že auta musela svítit i v pravé poledne, aby projela krajinou, osleplou rozvířeným prachem.
Jack Carstens, důstojník britské armády v Indii, přijel navštívit svého otce v malém přístavu Port Nolloth v jihoafrickém Namaqualandu a jak se potuloval po okolí, na břehu našel diamanty, a tak se rovněž stal bacilonošem další značné horečky. Taktéž se zasloužil geolog Hans Merensky, objevivší pod jedním placatým kamenem 487 diamantů.

Vlk nadále požíral vlka, někteří hynuli, jiní tyli. Nejvíc na váze a rozsahu získávala ona Oppenheimerova De Beers společnost, vykupující konkurenty jednoho za druhým, až se stala monopolistou či monopolistkou s výlučným hledacím a kutacím právem. Důkladnost takové mohutnosti jsem si ověřovat cestou z Jihoafrické republiky do její sousední bývalé državy SWA - Southwest Africa , někdejší německé kolonie, nynější nezávislé černošské republiky Namibie. Z výšin hlavního města Windhoeku jsem jel pouští dolů k moři, k téměř neskutečné, kdysi teutonské oáze Swakopmund a dál pokračoval do přístavu Walvis Bay. Víc na jih se ale nedalo. Podařilo se mi sehnat velikánskou mapu, tak podrobnou, že je na ní jménem vyznačena každá farmářská usedlost v zemi. Podrobností se ale vůbec nedostává tam, kde je pouze psáno VERBODE GEBIET - zakázané pásmo, jako v dobách odrátované rodné země za totality.

Oblasti to byly označeny dvě: Diamantgebiet č. 1, téměř 100 km široký a přes 350 km dlouhý pruh podél Atlantiku - území v rozsahu půlky Moravy. Dál za sever je Diamantgebiet č. 2, další půlka Moravy.
Zakázané území je na mapě zaznamenáno způsobem připomínajícím antickou kartografii: pusto, prázdno, hic sunt leones. Hic est Harry Oppenheimer. Nacházím Roastbeef Island, též Plumpudding Island, ale toliko dvě cestičky. Jedna vede z Affenrucken, Opičích zad, pobřežní pouštní tečky, k jediné, na mapě značené usedlosti, centra Oppenheimer Reichu: Oranjemund, Ústí nad Oranží.

Četl jsem zprávu novináře, jemuž se podařilo obdržet vstupní povolení. Charakterizoval to tam jako „marvel of self-sufficiency" - div, zázrak v dosažené soběstačnosti. Slanou vodu předělávají na sladkou, pěstují tam ovoce a zeleninu, hrají golf na zeleném lánu. V geometricky vyřešené oáze s pěknými domky patří Společnosti nejen škola a nemocnice, ale i pošta. Kapitalistický De Beers Consolidated zkonzolidoval, znormalizoval či abnormalizoval moderní život.

Do zakázaného území se nepodívám, povolení ke vstupu se uděluje jen výjimečně. Území je odrátováno a hlídáno ozbrojenými strážci. I když se nedovedli vyrovnat smrtonosnému počínání bývalé československé Pohraniční stráže, tento nedostatek tam kompenzoval fakt zlé, nepřející pouště.
I kdyby nás pustili na zakázané území, s lopatkou a kyblíčkem, jak velký poklad bychom nashromáždili za jedno odpoledne?

Realita je krušná: Na jeden diamant připadá dvacet milionů kusů štěrku. Obrovité exkavátory budují písčitou zeď podél břehu Atlantiku a za ní rýpadla vyhrabou ročně šedesát milionů tun zeminy až do hloubky dvaceti metrů. Denní produkce se odhaduje na 5.000 karátů, ročně se jich na trh dostane jeden až dva miliony.

Ota Ulč

Zdroj: odkaz

Středa, září 27, 2006